1995 Boj o přežití

Mrazivé začátky

V průběhu roku 1995 jsme zareagovali na přání zákazníků a rozšířili náš sortiment o spony, profily a další příslušenství. Začali jsme obchodovat se zahraničím, dovážet pryže a hadice ze sousedního Slovenska. Zdržování na hranicích s proclením zboží nám všem prodlužovalo pracovní dobu. Naše finanční podmínky zatím neumožňovaly mít velké skladové zásoby, proto jsme museli objednávat zboží v krátkých cyklech.  Sklad, který jsme v této době využívali, byl nevytápěný. Plechová vrata netěsnila a manipulace se zbožím v zimě byla náročná. Ruce mrzly. Abychom si práci trochu zpříjemnili, zakoupili jsme plynový přímotop na propanbutanovou láhev. Tím se mohlo topit pouze za dozoru, aby nedošlo k požáru. Tak jsme udržovali teplotu skladu na snesitelné úrovni.

Prostory už nestačily

Naše kancelářská maringotka nám už byla malá a uvažovali jsme o vybudování vnitřní kanceláře v prostorách garáží. Po dohodě s pronajímatelem JZD jsme rozšířili nájem garážového bloku a svépomocí vybudovali opravdovou kancelář o velikosti 72 m². Bez sociálního zařízení, jen s možností použití vzdáleného WC u pronajímatele. Po zdlouhavém vyřizování jsme získali vlastní telefonní linku. Teď to zní úsměvně, ale tak to bylo.

Poptávka rostla

Na dopravu zboží od výrobců jsme si objednávali nákladní auta soukromých dopravců. Drobné zboží připravovala k expedici má žena, těžké pryže a hadice, to byla práce nás mužů. Na manipulaci se zbožím jsme měli pouze ruční paletový vozík. Občas jsme na výpomoc objednali z JZD vysokozdvižný vozík, ale ten nebyl vždy k dispozici. S došlými rolemi pryží a podlahovin a s balíky hadic se manipulovalo ručně. Práce to byla namáhavá, ale těšilo nás, že je zájem o naše zboží. V tomto roce jsme už měli dva počítače, dva psací stroje, jednu telefonní linku a jednu banku. Reklamní letáky, které jsme vytvářeli na psacích strojích přes kopírovací papír, obsahovaly 15 položek. Základní motto prvních nabídek bylo: hadice, pryže, butylplast. Jezdili jsme prodávat hadice na burzy, které byly v té době velkým setkáním koupěchtivých zákazníků. O sobotách nebo nedělích jsme se účastnili zahrádkářských a chovatelských akcí, kde se to hemžilo potencionálními zájemci o naše zboží.

Zaplať, nebo…

Díky své předchozí praxi jsem se brzy zorientoval v evidenci došlých i vydaných faktur. Problémy s neplatiči jsem znal již z Řempa, proto jsem byl velmi obezřetný a urgoval včas neuhrazené odběratelské faktury. Vždy jsem však dodržoval termíny našich plateb. Tento systém nám pomáhal vytvářet dobré jméno GUMEXU, pověst spolehlivého obchodního partnera. Neuhrazené faktury od našich zákazníků mne však velmi trápily. Pamatuji si, jak jsem jednou ve snaze dostat naše peníze zpět použil výraz, že „umíme vymáhat i prostřednictvím tvrdých chlapíků“. Reakce odběratele byla taková, že ten dotyčný vytáhl ze zásuvky stolu pistoli, položil ji na stůl a řekl: „Tak pokračuj.“ Mně nezbývalo nic jiného, než se vzdálit a čekat, zda nám tento odběratel vůbec někdy v budoucnu zaplatí. Pak jsem jej ještě mnohokrát urgoval telefonicky, ale už bez „vyhrožování“. Po dlouhé době úhrada přece jen došla, ale tu pistoli položenou na stole vidím ještě dnes.  Zkušenost k nezaplacení. Proto i teď radím svým spolupracovníkům, vymáhejte podle zákona. 

Brambory nebo hadice?

Největší rána na nás dopadla, když naše banka zkrachovala. Měli jsme po dobu tří měsíců velké finanční problémy.  Abychom měli možnost splatit naše závazky, museli jsme vložit do firmy veškeré rodinné úspory.  Během těchto tří měsíců jsem uvažoval i o rozšíření zemědělské činnosti. Můj otec mi sliboval předání asi 8 hektarů polností, které užíval stát, a zatím nedošlo k vypořádání toho, co bylo otci znárodněno v roce 1959. Souběžně s pracovní povinností v GUMEXU jsem měl pronajaté 2 hektary zemědělské půdy. Sázeli jsme brambory, okurky, seli obilí. Práci na poli jsem měl rád, věděl jsem, že nám usnadní život. Pomoc manželky a dětí na poli byla samozřejmá. Zeleninu jsme prodávali na tržnici nebo před obchůdky. Naložit na káru brambory, okurky, jablka, vzít váhu, napsat cenovky, to šlo. Ale postavit se mezi prodejce na tržnici a nabízet produkty, to už chtělo odvahu. Ale ta nám nikdy nechyběla. Většinou se povedlo prodat všechno. Do této činnosti se zapojovaly i děti. Mnohokrát jsem však od dětí slyšel: „Jiné děti jsou na koupališti nebo s kamarády a my musíme prodávat.“  Avšak zemědělství tolik nevynášelo, a tak začalo vyhrávat obchodování ve firmě GUMEX. Syn Dušan po maturitě pracoval v lokomotivním depu, poté na pozici mistra výroby elektrosoučástek pro automobilový průmysl. Ve svém osobním volnu s námi jezdil prodávat hadice na burzy a nakonec se rozhodl nastoupit k nám do firmy. Od té doby je pro nás po technické stránce velkou posilou.

Naše první vlastní auto

Ke konci roku 1995 jsme za vlastní peníze koupili malé nákladní auto, Mazdu o nosnosti 1200 kg. Já jsem byl vždy nepřítelem dluhů a úvěrů, takže jsme je pořídili za své. Současně nastoupil jako skladník a řidič Miroslav, manžel dcery Jany. S vlastním autem i řidičem naše podnikatelská odvaha stoupla.

Nečekaný pomocník

Vzpomínám si na první nabídku připojení k internetu. Já jsem se vyjadřoval s nedůvěrou, jak by to mohlo tak rychle pracovat. Byli jsme zvyklí používat fax. Mýlil jsem se. Potřebovali jsme urychleně komunikovat s narůstajícím počtem odběratelů i dodavatelů a právě internet nám to umožnil. Už jsme nemuseli zdlouhavě pátrat po dodavatelích i odběratelích v telefonních seznamech, skladové hospodaření jsme po zaškolení na počítači taky rychle zvládli. Kdybych GUMEX řídil jen podle sebe, mým cílem by bylo pouze přežít za stávajících podmínek a úměrně velikosti firmy. Asi jsem neměl ty správné novátorské myšlenky na rychlý rozvoj, ale strach z moderní techniky mne naštěstí brzy opustil. 

Další díl kroniky...

Foto: Neznáme parametry od dodavatele: Syn Dušan Sedláček měří vodivost hadice. Archiv společnosti GUMEX, spol. s r.o.